Report k 8/2026

Ahoj, moji milí virtuální rodiče,

nevím, co se to se mnou v srpnu stalo… Já, Apofys, věčný závodník a největší střela, jsem najednou zjistil, že existuje i jiný druh sportu… válení. A musím říct, že mi šel skvěle! Léto mě asi trochu zmohlo, takže místo lítání jako blesk jsem si raději zalezl někam do pohodlí a říkal si „Dneska ne. Dneska má Apofys volno.“ A vůbec mi to nebylo líto!

Hlavně jsem si zamiloval sluníčko. Kam dopadl paprsek, tam jsem byl. Sluníčko se posunulo? Tak jsem se posunul taky! Nový flek? Obsazený! Lehl jsem si, přivřel oči a nechal si krásně prohřívat srst. „Apofysi, ty tam úplně usneš!“ No a? Copak závodník nemůže jednou za čas zaparkovat? Navíc když je sluníčko zadarmo, byla by přece škoda ho nevyužít!

A pak jsem stejně jako moje kočičí kamarádka Cetkie objevil běžecký pás. A teď pozor! Oba jsme sportovci, ale ani jeden z nás na něm neběhal. Prostě jsme si tam sedli a čekali. „Tak co, Apofysi, zapnout?“ Ano! Tedy… vlastně ještě počkejte. Já si jen ověřuji situaci. Možná jsem chtěl zjistit, jestli se ten maraton nedá nějak odběhat vsedě. To by mi totiž vyhovovalo podstatně víc!

Každopádně jsem v srpnu zjistil, že i největší střela potřebuje občas vypnout motor. A když už vypnout, tak pořádně! Takže jsem si dopřával spánek, sluníčko a klid a vůbec jsem se za to nestyděl. Koneckonců, energie se sama nešetří! „Apofysi, nechceš jít zase běhat?“ Ne, děkuji. Momentálně mám nabitý program… ležím.

Takže takový byl můj srpen. Trochu méně závodění, trochu více odpočinku a hodně sluníčka. Ale nebojte, moje baterky se jen dobíjely! Až zase přijde správný okamžik, vyrazím jako blesk. Jen doufám, že to nebude právě ve chvíli, kdy budu ležet na tom nejlepším slunečním fleku…

Tým Šklíby a Apofys