Report k 8/2026

Ahoj, moji milí virtuální rodiče,

v srpnu jsem měla zase spoustu práce! Třeba pravidelně obsadit stůl a dát všem jasně najevo, že se jde hrát. Lehnu si, překulím se na záda, udělám sud a už čekám na prsty! „Bulvo, vždyť ty máš kolem sebe tolik hraček…“ No a? Já chci prst! Kočičí, lidský, to je úplně jedno. Prostě ho podejte a na nic se neptejte. A pokud ho nepodáte, vezmu si ho sama!

Vedra jsem zvládala po svém. Našla jsem si kelímek s vodou a nějak se mi zalíbil. Seděla jsem u něj, koukala na něj a hlídala ho, jako kdyby mi ho měl někdo každou chvíli ukrást. „Bulvo, napiješ se konečně?“ No… to ještě nevím. Já si ten kelímek zatím potřebuji pořádně prohlédnout. Člověk přece nemůže pít z něčeho, o čem nic neví!

Jinak jsem samozřejmě dál kralovala na terase. Ta je moje a všichni to vědí. Jenže pak jsem jednoho dne udělala něco, čím jsem všechny úplně zaskočila… vyrazila jsem na zahradu a lehla si do štěrku. Do štěrku! Dobrovolně! „Bulvo, co to proboha děláš?“ Masáž zad, samozřejmě! Vy byste si snad nechtěli dopřát trochu wellness? Já teda rozhodně ano. A jestli to trochu bolelo? O tom se nebudeme bavit…

A tak jsem měla v srpnu všechno, co správná kočka potřebuje… prsty na hraní, vodu pod dohledem, terasu jako vlastní království a občas trochu toho štěrkového wellness. Zkrátka jsem se nenudila. A vy se taky nenudíte, když máte za virtuální kočku právě mě, že ano?

Tým Šklíby a Bulva