Report k 8/2026

Ahoj, moji milí virtuální rodiče,

já jsem Anubis a možná na první pohled vypadám jako trochu tajemný kocourek. A ono… asi jo! Z Egypta jsem si totiž nepřivezl jen svoje jedno krásné očko, ale taky pár životních zkušeností, kvůli kterým si lidi nejdřív pořádně proklepnu. Žádné „ahoj, tak pojď ke mně“ a už jsem v náručí! Kdepak. Nejdřív si vás prohlédnu… potom ještě jednou pro jistotu prohlédnu… a pak se uvidí! Člověk nikdy neví, že ano?

Ve skutečnosti jsem ale jen kluk, který by strašně rád někomu patřil. Jen to zatím neumím úplně říct nahlas. Život mě naučil být opatrný a svoje srdíčko si hlídat. Pomalu ale zjišťuju, že ne každá ruka znamená něco špatného. Některé ruce hladí. Některé hlasy uklidňují. A některé lidi možná opravdu stojí za to pustit si blíž. „Anubisi, pojď…“ No jo, slyším vás! Jen ještě chvilku… já si to potřebuju promyslet. A hlavně vás musím pořádně očuchat. To je přece důležitá součást seznamovacího procesu!

A když už si někoho začnu trochu připouštět, zjistí, že pod tou mojí opatrností není žádný strašák, ale docela obyčejný kocour, který by si taky rád užíval kočičí život. Trochu pozornosti, bezpečné místo, něco dobrého do bříška a hlavně člověk, který pochopí moje tempo. Žádné honem, honem! Já nejsem rychlovarná konvice, abych byl připravený za tři minuty.

Pomalu se učím, že důvěra může být vlastně docela fajn! Jeden malý krůček dopředu, další den třeba zase o kousek dál… a pak možná přijde chvíle, kdy si řeknu „Tak jo, člověče. Můžeš mě pohladit.“ A věřte mi, až k tomu jednou dojde, bude to pro mě stejně velká věc jako pro vás. Protože já nejsem kocour, který by neměl co nabídnout. Jen svoje nejlepší kousky zatím schovávám!

Myslíme si, že jednou ze mě může vyrůst nádherný, sebevědomý a oddaný parťák. Možná budu jednou ten Anubis, který si sám přijde pro pohlazení, natáhne se vedle svého člověka a řekne si „Tak jo. Tady už jsem doma.“ A právě na takový den se moc těším. Jen potřebuji někoho, kdo mi dá šanci zjistit, že už se opravdu nemusím bát.

Tým Šklíby a Anubis