Proč se nebát adopce handicapované kočičky: Mýty versus úžasná realita

Když lidé procházejí nabídky koček k adopci, u fotografií zvířat s handicapem se často zastaví, povzdechnou si, ale nakonec kliknou dál. Většinou za to nemůže nedostatek empatie, ale docela obyčejný strach. Strach z neznámého, obavy z extrémní finanční i časové náročnosti nebo pocit, že péči o takové zvíře prostě nezvládnou.

V našem programu Dario Meowgical se na péči o slepé, hluchoslepé nebo jinak znevýhodněné kočky specializujeme. Denně vidíme, jak moc se představy lidí liší od reality. Pojďme si proto otevřeně rozebrat ty největší mýty a ukázat si, proč je život s handicapovaným parťákem vlastně úplně normální a neskutečně naplňující.

Mýtus první: Slepá kočka do všeho naráží a bude nešťastná

Tohle je snad nejčastější omyl. Kočičí smysly jsou naprosto fascinující a zrak pro ně není zdaleka tak dominantní jako pro člověka. Kočka se v prostoru orientuje primárně pomocí sluchu, čichu a hmatových vousků.

Slepá kočka si během několika dní dokáže dokonale zmapovat celý prostor bytu. Běhá, skáče na gauč, hraje si s hračkami a žije naprosto plnohodnotný život. Jakmile si v hlavě vytvoří mapu prostředí, nepoznáte, že nevidí.

Jediné, co taková kočka potřebuje, je stabilita. Stačí doma nestěhovat nábytek z místa na místo a nenechávat uprostřed místnosti pohozené věci, o které by mohla nečekaně zakopnout.

I slepé kočky dokáží šplhat a skákat po nábytku

Mýtus druhý: Péče o handicapované zvíře zabere všechen volný čas

Lidé si často představují, že handicapovaná kočka vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou asistenci. U naprosté většiny běžných handicapů (slepota, hluchota, chybějící nožička nebo ocásek) je ale realita taková, že kočka nepotřebuje o nic víc péče než zdravé zvíře.

Jakmile skončí proces rekonvalescence a zvíře se adaptuje, funguje v běžném režimu. Sama se nají, sama dojde na kočičí záchod, sama se zabaví. Vaším hlavním úkolem je pouze zajistit jí bezpečné vnitřní prostředí bez přístupu ven, což by ale mělo být standardem u každé bytové kočky.

Slepý neznamená neschopný

Mýtus třetí: Třínohá kočka nemůže skákat a trpí

Kočky neznají sebelítost. Nepřemýšlejí nad tím, o co přišly, prostě berou situaci takovou, jaká je. Kočka po amputaci jedné končetiny se extrémně rychle naučí pracovat s rovnováhou.

Kočky na třech nožkách běhají, skáčou na škrabadla a v pohybu jsou často k nezastavení. Svaly na zbývajících nohách zesílí a zvíře funguje bez omezení. Jediné, na co je potřeba u těchto koček opravdu přísně dbát, je optimální váha. Každé kilo navíc totiž zbytečně zatěžuje klouby.

Jak správně připravit domov na příchod handicapovaného parťáka?

Pokud přemýšlíte, že dáte šanci zvířeti se speciálními potřebami, začátek vám usnadní několik jednoduchých kroků:

• Omezení nebezpečných výšek v začátku: Než si zvíře prostor osahá, zajistěte místa, odkud by mohlo spadnout (např. otevřená schodiště nebo vysoké police).

• Fixní umístění misek a záchodku: Tohle jsou záchytné body. Misky s vodou, krmením a toaleta musí být vždy na stejném místě, aby kočka měla své jistoty.

• Zvukové a voňavé hračky: Pro slepé kočky jsou ideální hračky, které chrastí, šustí nebo obsahují šantu kočičí. Zapojí tak ostatní smysly na maximum.

Ta nejčistší vděčnost na světě

Zvířata, která si prošla traumatem nebo žijí s handicapem, mají v sobě neuvěřitelnou sílu a schopnost adaptace. Když jim dáte šanci, oplatí vám to fixací a láskou, kterou u zdravých zvířat zažijete málokdy. Stanou se z nich ti nejvěrnější stínové, kteří budou vděční za každý bezpečný den po vašem boku.

Nenechte strach, aby vám zabránil v adopci dokonalého parťáka. Handicap je jen slovo, pro kočky to překážka v životě není.